Výletní cíle

Sněžka

nejvyšší hora Čech (1602 m n.m.)

Tato výrazná dominanta Krkonoš - kamenná pyramida vymodelovaná ledovcem za dob ledových - je oblíbeným cílem pěších horských túr. Z vrcholu jsou krásné výhledy daleko do kraje na českou i polskou stranu. Na vrcholu stojí kruhová kaple sv. Vavřince z r. 1665, polská bouda z r. 1976 s meteorologickou stanicí a nová česká poštovna postavená v letech 2005-2006. Opodál stála mezi lety 1899 a 2009 budova původní poštovny, což bylo nejvyšší místo v České republice, kde bylo možno získat poštovní razítko. Stará poštovna byla r. 2009 rozebrána a převezena na Javorovou skálu (asi 7 km jihozápadně od Sedlec-Prčice), kde byla posléze znovu sestavena.
Od r. 1850 byla na vrcholu také stará Polská (původně Slezská) bouda, která byla r. 1976 nahrazena současnou moderní Polskou boudou, a Česká bouda, zbouraná r. 2009.

První v historii zaznamenaný výstup je z roku 1456, kdy jistý Benátčan hledal v horách drahé kameny. V letech 1563–1566 se pokusil změřit nadmořskou výšku hory slezský učenec Kryštof Schilling. Naměřil neuvěřitelných 5880 m (o 1000 metrů více než má Mont Blanc). V roce 1569 pan Jiřík z Řásně naměřil 2035 m. I se svými skutečnými 1602 m je Sněžka nejvyšší horou české republiky.

Ze Špindlerova Mlýna se na Sněžku dostanete pouze pěšky několikerými cestami (nejkratší měří asi 10 km). Na vrchol Sněžky vede také stará lanová dráha z Pece pod Sněžkou (cca 45 km autem či autobusem kolem hor).

Pramen Labe

Pramen Labe je označení místa na hřebeni Krkonoš, pro turistické účely symbolicky upraveného jako počátek řeky Labe. Nachází se v nadmořské výšce 1387 m na Labské louce. Skutečné prameniště Labe se nachází v rašeliništích asi 150 až 300 odtud a je z důvodu ochrany přírody veřejnosti nepřístupné.

Roku 1968 zde byla postavena kamenná stěna s barevnými znaky 26 významných měst, jimiž Labe na své cestě k moři protéká. Autorem stěny byl Jiří Škopek. Dále se zde nachází dvojice pamětních desek. První je věnována klubem českých turistů k sedmdesátinám propagátora české turistiky v Krkonoších Jana Buchara, druhá pak k osmdesátému výročí organizované turistiky a stému výročí narození Jana Buchara. Po Janu Bucharovi nese název i červeně značená trasa z Jilemnice, která je v tomto místě zakončena.

Místo patří k nejvyhledávanějším cílům vycházek na české straně pohoří, jeho význam byl oceňován již roku 1684, kdy je navštívil a požehnal královéhradecký biskup Jan František Kryštof z Talmberka.

Sněžné jámy

Sněžné jámy (německy Schneegruben, polsky Śnieżne Kotły) jsou jedním z nejznámějších a nejfotogeničtějších míst v Krkonoších. Již z dálky vás k nim spolehlivě dovede dominanta charkteristické stavby - boudy zvané Wavel na vrcholu Vysoká pláň. Ta v minulosti sloužila jako turistická chata, ale dnes už slouží pouze jako televizní vysílač pro Polsko.

Hlavní hřeben tady skalními stěnami prudce padá na polskou stranu do hlubokých jam - ledovcem kdysi vyhloubených kotlů - na jejichž dnu se nachazí malá ledovcová jezírka. Stejně jako v ostatních ledovcových karech se v nich nachází botanické klenoty Krkonoš.

Špindlerova bouda

1198 m n.m.

Horská bouda postavená u polských hranic na hlavním hřebenu Krkonoš ve Slezském sedle pod horou Malý Šišák. Původní bouda byla postavena v roce 1784 Františkem Špindlerem (rychtář z Bedřichova). Bouda třikrát vyhořela, po požárech však byla vždy opravena. Roku 1914 byla k boudě přivedena 8 kilometrů dlouhá silnice z Špindlerova Mlýna. Za II. sv. války sloužila Špindlerová bouda jako internační tábor pro zajaté důstojníky z řad francouzské, britské a americké armády. V současné době bouda slouží jako restaurace a hotel.

Bouda je ideálním východištěm pro turistické túry po hlavním hřebeni hor, kudy prochází hřebenová turistická magistrála (červená značka) nebo na polskou stranu hor. Příjezd k boudě vlastním autem po silnici je možný pouze na povolení Krkonošského národního parku (vyřizuje informační středisko Krnap), avšak několikrát denně k ní vyjíždí turistický autobus a dopoledne kolem 10. a 11. hodiny také cyklobus, který vám nahoru vyveze i kolo. Bylo by však škoda nevystoupat k ní po vlastních pouhé 4 km dlouhou pěknou cestou po zelené turistické značce kolem Jeleních bud nebo delší cestou (asi 7 km) podél řeky pod modré značce k boudě u Bílého Labe a poté po žluté značce nahoru do sedla.

Martinova bouda

1250 m n.m.

Penzion a restaurace Martinova bouda leží na hranici I. zóny Krkonošského národního parku pod hlavním hraničním hřebenem na úbočí hory Vysoké kolo. Bouda patří k nejstarším v Krkonoších, byla založena kolem roku 1642, kdy se v neklidných dobách třicetileté války české obyvatelstvo začalo více uchylovat do hor.

Nynější jméno se odvozuje od jejího nájemce Martina Erlebacha, který boudu obnovil roku 1795. 
Martinova bouda dala jméno slavné české tenistce Martině Navrátilové, která zde strávila první léta života a kde byl její otec vedoucím.

K Martinovce se nejsnáze dostanete pěšky ze Špindlerova Mlýna (asi 7 km, 540 m převýšení) po zelené turistické značce. Pro cyklisty je bouda nedostupná. Bouda leží na křižovatce pěších turistických cest. Po modré značce vystoupáte po necelém kilometru do výšky 1350 m na hlavní hřeben, kde prochází hlavní hřebenová cesta (červená značka). Po zelené značce na západ se dostanete k Labské boudě a Labskému vodopádu.

Bouda u Bílého Labe

1000 m n.m.

Oblíbený cíl pěších vycházek či cyklovyjížděk do blízkého okolí Špindlerova Mlýna. Bouda leží přibližně 5 km od centra města v nadmořské výšce rovných 1000 metrů. Cesta k ní vede malebným údolím Bílého Labe (levý přítok Labe). Hned u boudy pak začíná naučná stezka podél Čertovy strouhy s dochovanými ukázkami hrazenářského umění našich předků.

Hostům boudy je k dispozici prostorná a útulná jídelna s barem a v létě venkovní terasa. Na boudě se vaří klasická česká kuchyně.

Čertova strouha

naučná stezka v Čertově dole (2,5 km)

Naučná stezka skrývá kromě přírodních krás zejména mimořádně zachovalé hrazenářské dílo na Čertově strouze, staré více než 100 let. Po sérii ničivých povodní koncem 19. století byly tady provedeny rozsáhlé hrazenářské práce, stejně jako v celém povodí Labe, Jizery a Úpy. Příklad Čertovy strouhy, jejíž zahrazení se zachovalo téměř kompletní a plně funkční až dodnes, dokládá vysoké stavitelské umění našich předků, dosahované velmi skromnými technickými prostředky. Bylo zde vybudováno 43 příčných a 194 podélných kamenných hrazenářských objektů. S ohledem na oblé tvary kamenů v korytech krkonošských toků a neúměrnou náročnost jejich kamenické úpravy byla přibližně polovina kamene získávána z lomu, zřízeného k tomuto účelu nad ústím Červeného potoka.

Naučná stezka Čertovým dolem začíná u boudy u Bílého Labe a vede proti proudu Čertovy strouhy. Dojdete po ní k místu, kde se nachází zbytky staré kovárny. Poté se stejnou cestou vrací zpět. Celý okruh měří asi 2,5 km.

Moravská bouda

1225 m n.m

Restaurace a hotel Moravská bouda je příjemným zastavením na cestě na Krkonošské hřebeny, obzvláště pro rodiny s dětmi. Leží jen necelých tři čtvrtě kilometru od hlavního hřebene na loukách s vyhlídkami na Špindlerův Mlýn a Kozí hřbety.

Dostanete se sem buď pohodlně od Špindlerovy boudy po hřebenové červené značce, z níž odbočíte pod Petrovou boudou na zelenou značku (celkem asi 2,5 km), nebo od Dívčích lávek po žluté značce. K Dívčím lávkám vás přivede z centra města modrá značka.

K Moravské boudě se dostanou i cyklisté - prochází tudy značená cyklotrasa Krnap č. 15 - okruh přes Špindlerovku a Moravskou boudu.

Luční bouda

1410 m n.m.

Luční bouda (německy Wiesenbaude) leží na Bílé louce na levém břehu Bílého Labe jen kousek od Úpského rašeliniště kde Bílé Labe pramení, stejně jako řeka Úpa. Je to největší bouda v Krkonoších, ba dokonce jedna z největších v Evropě. Zaujímá plochu 5600 čtverečních metrů, měla vlastní soběstačné hospodářství i vlastní pekárnu.

Dodnes si zde můžete zakoupit zde vyráběné vynikající pečivo. Současně je také nejstarší boudou na hřebenech Krkonoš - první jednoduché stavení zde stálo již od roku 1623. Postupně se stala významným hospodářským, obchodním, badatelským a turistickým střediskem. Zdrojem obživy byl chov dobytka, sklizeň sena z okolních luk, později také ubytování a občerstvení turistů směřujících na Sněžku. Zdejší specialitou byl horský bylinný sýr.
Během historie několikrát vyhořela a byla vždy znovu obnovena a rozšířena. Roku 1914 byla dokončena nová velká bouda se 120 pokoji a několika noclehárnami. Po odstoupení pohraničí Německu po Mnichovské dohodě Luční i nedaleká Rennerova bouda 2. října 1938 za nejasných okolností vyhořely. Dnešní podoba pochází z let 1939–1940.

Luční bouda je ideální místo pro odpočinek před a nebo po výstupu na Sněžku nebo při cestě na polskou stranu hor.

Od roku 2008 je zkušebně povolen také příjezd cyklistů po asfaltové zásobovací cestě od Výrovky (cesta vede z Pece pod Sněžkou). Protože se bouda nachází v I. zóně národního parku, není vjezd cyklistů na další cesty povolen, ale mohou si zde ponechat kolo a na Sněžku vyběhnout po svých.

Labská bouda

1340 m n.m.

Labská bouda leží na Labské louce, rozsáhlé náhorní plošině, jen několik set metrů od pramene Labe přímo nad Labským vodopádem. Vzhledem ke své poloze je především v zimním období významným orientačním bodem.

Na jejím místě stála od poloviny 19. století původní bouda s hostincem. V letech 1878-9 ji nechal přestavět hrabě Jan Harrach. 24. března 1913 se zde konal závod na 50 kilometrů, při kterém zahynul český sportovec Bohumil Hanč se svým přítelem Václavem Vrbatou. Bouda byla v provozu až do roku 1965, kdy vyhořela.

Moderní železobetonová devítipatrová budova z roku 1975 nese stejný název jako původní hostinec. Komunistický režim ji pojal poněkud megalomansky. Do místních podmínek se příliš nehodí ani svým umístěním ani použitými materiály - beton začal vlivem extrémních horských podmínek odpadávat. I přes rozsáhlou rekonstrukci v letech 1998–2004 přetrvává řada provozních problémů. Krkonošský národní park se snaží o její odkoupení a zbourání.

Labský vodopád

Labský vodopád je 35 metrů vysoký peřejnatý vodopád na nejhořejším toku Labe. Padá do Labského dolu pod Labskou boudou, přibližně 1 km jihovýchodně od pramene Labe.

Roku 1859 majitel nedaleké Labské boudy Josef Schier zřídil nad vodopádem roku 1859 menší nádrž, v níž zadržoval vodu. Po dosažení dostatečného počtu platících turistů bylo stavidlo nádrže zvednuto a vodopád otevřený - vypadal tak mnohem mohutnější. Od této turistické atrakce bylo později z důvodů ochrany přírody upuštěno. Zbytky nádrže pod Labskou boudou dnes najdou jen velmi dobří pozorovatelé.

Vyšší a turisticky atraktivnější je však nedaleký Pančavský vodopád.

Pančavský vodopád

Pančavský vodopád je nejvyšší vodopád v Česku. Výška vodopádu je 148 m (padá z 1298 m n. m. do 1150 m n. m.), sezonně i 162 m. Vodopád má čtyři významné stupně s výškou (shora) 36, 39, 23 a 20 m. Tvoří ho potok Pančava (pravostranný přítok Labe), který padá do horní části Labského dolu.

Název Pančavského potoka pochází z německého pantschen, spisovně planschen nebo plantschen, česky cákat, šplíchat.

Vodopád byl od začátku turismu hojně navštěvován. Roku 1859 majitel nedaleké Labské boudy Josef Schier postavil nad horní hranou malou nádrž se stavidlem. Po dosažení dostatečného počtu platících turistů bylo stavidlo zvednuto a vodopád tím nárazově zvýšil průtok. Nad i pod vodopádem byly zřízeny malé budky s občerstvením a horní vyhlídková terasa. V 30. letech 20. století byla nádržka s budkami a terasou zrušena.

Současný přístup k vodopádu je omezený, neboť se nachází v I. zóně národního parku. V blízkosti vodopádu se nachází vyhlídka, z které lze vidět horní část vodopádu, další výhled poskytuje nedaleká Ambrožova vyhlídka.

Vrbatova bouda

1400 m n.m.

Vrbatova bouda je jediná významnější stavba na Zlatém návrší - hřebeni mezi Medvědínem a Kotlem. Byla vybudována až v 60. letech 20. století. O něco starší západněji umístěné Jestřábí boudy již zanikly.
Bouda má své jméno po tragicky zesnulém lyžaři Václavu Vrbatovi. Tragické smrti Vrbaty a jeho přítele Hanče je věnována Mohyla Hanče a Vrbaty, která stojí na návrší opodál Vrbatovy boudy.

Až k Vrbatově boudě vede Masarykova horská silnice, která byla vybudována před druhou světovou válkou v letech 1934 - 1936 v rámci výstavby československého pohraničního opevnění proti nacistickému Německu. Ironií osudu však posloužila opačně: po nuceném odstoupení sudetského pohraničí v důsledku Mnichovské dohody se po ní do vnitrozemí snadno dopravovaly jednotky Wehrmachtu.
Povrch silnice byl původně dlážděný, vyasfaltovaný byl až na přelomu 60. a 70. kvůli výstavbě nové Labské boudy. Silnice vede od Jilemnické boudy v Horních Mísečkách (1035 m n.m.). Vjezd automobilům na ní není dovolen. V letní sezoně však po ní až k Vrbatově boudě zajíždí turistický autobus (z Jilemnice). Cestu k Vrbatově boudě a na celé Zlaté návrší je možné si ulehčit lanovkou na Medvědín.

Z pohraničního opevnění zůstalo v okolí množství malých bunkrů - lehkých objektů vzor 37. Jeden z nich je možné si prohlédnout i zevnitř kousek odsud na červené turistické značce směr Labská bouda.

Mohyla Hanče a Vrbaty

Na hřebeni mezi horami Medvědín a Kotel se táhne hřeben zvaný Zlaté návrší. Na jednom z jeho menších vrcholků zvaném Vrbatovo návrší se nachází mohyla. Je věnovaná Bohumilu Hančovi a Václavu Vrbatovi - lyžařskému závodníkovi a jeho příteli - na paměť jejich tragické smrti během mezinárodního závodu v běhu na lyžích na 50 kilometrů, konaném 24. března 1913. Vrbata tehdy poskytl Hančovi při pokusu o jeho záchranu část svého oděvu, čímž nakonec obětoval i svůj život - jeho zmrzlé tělo bylo nalezeno právě v těchto místech.

Na jeho památku je dnes 24. březen slaven jako Den Horské služby. Mohyla, které se také někdy říká Mohyla přátelství, byla zbudována roku 1925.
Hanč byl nalezen polomrtvý asi 300 metrů odsud. Zemřel po převozu na Labskou boudu, oživovací pokusy byly marné. Na místě kde byl nalezen je dnes Hančův pomník. Najdete ho na červené turistické značce směrem k Labské boudě.

Asi 150 metrů jihovýchodně od vrcholu stojí Vrbatova bouda.